Emo
Historie „emo“
Od poloviny osmdesátých let byl výraz „emo“ používán výhradně pro hudební styl inspiroaný tehdejší washingtonskou scénou.
...několika punkerů přestalo zpívat o tom jak jsou frustrováni politikou, a přiznali, že mají deprese z vlastního života. Už netřískali kytarami o zem, ale zkusili hrát melodické a emotivní melodie. Fanoušci jim pak začali říkat „emo“, podle emocí, které skupina projevovala při svých koncertech. Za zakladatele stylu „emo“ jsou označovány Ian MyKayne a Guy Picciotto a jejich kapely Embrace, m Rite sof Spring a Fugazi. V následujících letech bylo „emo“ vnímáno jako zkratka z „emotional hardcore“, jak byl tento druh hudby označován.
Co je a co není „emo“
Emo je o emocích osobnosti. Člověk se nesmí být projevit, jak se cítí. Ať je to smutek,láska nebo nenávist. Je to prostě „emo“, tedy emoce. Hodně lidí si myslí, že když si nalakují nehty načerno, vezmou si pruhované tričko a obarví si načerno vlasy, tak jsou „emo“. Popravdě je ale mnohem důležitější to, co má v srdci, než to, co máš zrovna na sobě!
Můj názor
Hodně mladých lidí se oblíká a „chová“ jako „emo“, aniž by věděli, co to vůbec znamená. Už jsem potkala spoustu lidí co stylem „emo“ dlouho žijí a vědí co je to styl emo a co všechno obnáší, ale když potkáte „parodii na emo“, tak si říkáte, co to je za styl?! O tomto stylu se šíří neskutečné množství pomluv. Nejvíce se šíří: „Buď homosexuál.“ „Řež se žiletkou, nejlépe po vnitřní straně ruky.“ atd. Tak to ale NENÍ! Člověk, který už je „emo“, ví moc dobře, že tyhle stupidní „pravidla“ si vymyslela parta lidí, co chtěla jen zesměšnit tenhle styl
Na přání 4 dívek, které se mi ozvali na mail.
